Povídky...? Počkat cože?!

Bez možnosti nádechu

15. ledna 2016 v 23:14 | Twaila
Nesnáším ten tlak. Tlak ze všech stran. Mám pocit, jakoby mne zrazovali i ti nejbližší. Chci od toho všeho utéct. Utéct od těch otravných lidí, co chtějí vidět mé utrpení. Sadisti...
Cítím se být pod vodou a nemoct se nadechnout. Marně lapám po dechu, ale moje ústa jsou plná odporné nahořklé vody. Snažím vyplavat na povrch, ale ten ode mne utíká a vzdaluje se mi čím dál víc... Cítím, jakoby jsem všechno ztrácela. Vše, co jsem si za svůj život vybojovala, je pryč...Nedá se to vrátit zpátky a já už s tím nemohu nic udělat. Nic necítím. Láska, radost, smutek i bolest jsou pryč. Všechny city, co jsem se naučila cítit už nemám. Vzali mi je.
Jediné, co mi zůstalo, je samota a lítost. Lituju sama sebe i těch lidí, co jsem za svůj život potkala. Už si nikdy nesplním své životní cíle a plány. Už se nikdy nepodívám na svá vysněná místa. Už se nikdy nepotkám se svými vzory. Vše je teď za mnou a já mohu pokračovat dál...Dál do tmy...Tmy, ze které již není úniku...

Omlouvám se za další depresivní článek, ale potřebuju se z toho vypsat...A navíc mě to hrozně baví :D
Obrázek není můj, je stáhlý z netu...Bohužel jsem nanašla zdroj :( Doufám, že vás to nepobouří :D

Stín světla

4. prosince 2015 v 21:03 | Twaila
Byla jsem sama. Stála jsem tam, obklopená samotou a tmou. Bála jsem se. Chtěla jsem od toho uniknout. Zpoza skla na mne zíraly lidské tvářičky, plné úsměvu a radosti. Záviděla jsem jim. Toužila jsem po volnosti, po dovádění mezi mými druhy. Chtěla jsem to. Tak moc jsem to chtěla a oni mi to vzali. Nedopřáli mi ani kus volnosti. Nenáviděla jsem je. Den co den se na mně všichni usmívali. Byla jsem uzavřena ve skleněné kleci, která mi nedovolila uniknout. Nelíbilo se mi to. Byla jsem vystresovaná. Plná úzkosti a smutku. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se dostat ven. Hluboko ve mně jsem neúnavně křičela o pomoc. Chtěla jsem, aby mne někdo z té klece vysvobodil. Chtěla jsem lovit, lovit cokoliv se naskytne. Tolik pocitů, špatných pocitů se ve mě míchalo dohromady. Chtěla jsem to včechno ukončit jednou provždy.
Takže, teď chci, abyste popustili uzdu své fantazie a řekli mi, kdo vlastně ten text vypráví. Kdo je autorem. Ať už je to zvíře, člověk nebo věc. Já sama ani neví kdo to má být. Chci abyste mi to řekli VY :)

Nevěř mu! Část 1.

23. prosince 2014 v 23:18 | Twaila
Byla tma a já jsem ležela v prázdném pokoji kde nikdo nebyl, jenom tma a temnota, nic víc...Promluvila jsem ''Patriku''?
Ze tmy se vynořil jemný obrys postavy, asi muže, který držel něco v ruce, Postupně se ke mně přibližoval a já se začla bát...Když se přiblížil na takovou vzdálenost, že jsem mu viděla do tváře, uviděla jsem obličej mého zesnulého otce...''Otče''? Dal mi onen předmět do ruky, byl to list na kterém bylo velkým písmem napsáno: ''Nevěř mu''!
Najednou jsem slyšela hudbu Johna Lennona, kterého měl otec rád, a náhle se objevil prudký záblesk a já se s křikem probudila ve svém pokoji.
 
 

Reklama